Proč jsou někteří lidé pořád nasraní? Tady je moje teorie.
Brňák na svahu
V Rakousku hlásili pěkné počasí, tak jsme se s manželkou rozhodli. Fičíme na víkend na lyže!
Nekecali, podmínky ideální… minus 1 stupeň, azuro bez mráčku a slunko jak pomeranč. Svah téměř kýčovitý, všude manšestr.
Nastupujeme do kabinky a nejde přeslechnout český jazyk s brněnským přízvukem. Chlapík mluví opravdu nahlas, a tak se k našemu překvapení dozvídáme: „Ten sníh na tom dojezdu k lanovce stojí fakt za h?vno! Jedna plotna!“
Protože jsme kromě něho v kabině jediní Češi, hlava se prostě reflexivně oběma otočí stejným směrem. Pak se na sebe podíváme a máme jasno. Ale chlapík zhurta pokračuje.
„Normálně hnus.“
Sundává přilbu a po sněhu si vezme na paškál počasí.
„To debilní slunko peče jak nikdy, v té kabině je normálně skleník! Katastrofální podmínky. To fakt svět neviděl, budu zase zpocený jak d?vka.„
Ups… horní stanice lanovky je daleko, budeme to s ním v tom malém prostoru muset ještě chvíli vydržet.
Slovenka od rány
Pod svahem jsou toalety, vychází se z nich po schodech. Jak jdu v těch lyžácích pomalu nahoru, málem narazím do zlostně rozlícené dámy, která si myslí, že je tam sama a musí velmi křičet na zbytek své partičky opodál.
Některé osoby to tak mají… Z nějakého důvodu nepovažují za nutné dívat se stejným směrem, kde stojí lidé, ke kterým mluví. To, že mluví jinam ale nahrazují hlasitostí svého projevu.
Takže se asi ze vzdálenosti půl metru od mé tváře dozvídám tuto řevem a přímým směrem ke mně přenesenou informaci:
„Veď som vám dor.ti povedala počkajte! Idem sa na h?jzel vysr?ť.„
„Uf, to jsem se lek, raději utíkám k manželce, snad z toho nebudu mít trauma…“
Proč si libujeme v nasranosti?
Nasranost je důsledek nedostatku vnitřní rovnováhy.
Stejně jako když jedeš na kole, pokud umíš s lehkostí udržet rovnováhu, jsi uvolněný. Baví tě to a máš na tváři úsměv.
Pokud jsi ale nejistý, na kole ještě neumíš, tvoje tělo je sevřené a v křeči. Ústa mají semknuté rty. Takový kanál je překážka, kterou teď musíš objet a způsobí ti nejistotu a strach.
„Vpravo je chodník s obrubníkem. Tam nemůžu. Vlevo jezdí auta. Proboha, co teď!“
Hrkneš to přes poklop a utrousíš něco o debilním staviteli silnic.
Ten, co umí na kole skvěle, kanál přeskočí a má z toho ještě radost.
Nejistý člověk při setkání s něčím, co nečekal, ztuhne, nadává, reaguje agresivně. Možná jste to zažili v zaměstnání.
„Je nasraný.„
Ale proč je nejistý a proto nasraný? Zase nabízím metaforu s bicyklem.
Možná nezná svou práci (neumí jezdit na kole).
Nebo nechápe, proč má něco dělat (neví kam má jet).
Možná nemá prostředky k práci (kolo nefunguje).
A tak dále… jde o to, že nasraný člověk je raději nasraný, než aby se učil na kole, zeptal se kam má jet anebo nechal kolo spravit.
Je mu prostě v nasranosti líp.
Je lepší být v rovnováze
Vyrovnaný člověk naproti tomu umí nové věci řešit s nadhledem.
Když je celá sjezdovka super, nerozhodí tě troška shrnutého sněhu na dojezdu.
Víš, že když je v kabince horko, vyřeší to otevření okna.
Věříš svým kamarádům, že ti neodjedou, když na tebe přijde velká potřeba. Jsou to přece kámoši.
Být vyrovnaný je fakt lepší!
IAM Potential
- Chceš vědět jak najít rovnováhu a spokojenost?
- Vedeš lidi a chceš získat spoustu inspirace? Chceš získat spoustu kontaktů?
- Chceš růst a pomoci tak své společnosti?
