Jak dosáhnout skutečné rovnováhy práce a soukromí? Chceš work-life balance? Je to skutečně to, co tě udělá v životě šťastným? Vsaď raději na 7 pravidel pro svobodu volby priorit.
Syndrom vyhoření?
V jedné výrobní společnosti probíhal v jídelně townhall meeting. To znamenalo, že pan ředitel z Koreji chtěl zkomunikovat výsledky za minulý měsíc a všem oficiálně poděkovat. Přišel k mikrofonu a už už se chystal k proslovu, který měl napsaný na papíru.
V tom k němu přiskočila jeho „pravá ruka“ Kim a téměř minutu mu něco šeptal do ucha. Pan ředitel se nejdříve tvářil nechápavě, pak začal přikyvovat.
Na to odložil papír a pronesl: „Chtěl bych na tomto místě poděkovat jednomu pracovníkovi, procesnímu inženýru“ odmlčel se, zašeptal něco Kimovi, ten se podíval znovu do papíru a zašeptal něco zpátky, „ehm, procesnímu inženýru jménem Patrik, za to, že obětavě podporoval trial ve výrobě a neodešel doposud domů, a to od pondělka, aby se ujistil, že vše dobře dopadne.“
Byla středa 10:00 ráno.
52 hodin v práci bez přestávky.
Kouknul jsem na kolegu vedle sebe, měl úplně stejně vytřeštěné oči jako já.
Všichni byli potichu, čekali co se teď stane a rozhlíželi se po jmenovaném Patrikovi. Pan ředitel se taky rozhlížel. Kim nenápadně zmizel a za chvilku se vracel s nic nechápajícím, pobledlým a fakt dost unaveně vypadajícím Patrikem. Mastné delší vlasy mu padaly do tváře. Bylo mi ho až líto.
Plná jídelna se roztleskala, včetně mě a mého kolegy. Patrik zvedl hlavu. Teď už si naprosto všichni všimli jeho šedobílé barvy v obličeji, zesílené zářivkový světlem. Nikomu nemohly uniknout ani jeho černé kruhy pod očima ze spánkové deprivace. Potlesk v reakci na ten pohled zeslábl, ale pokračoval. Patrik i tak vypadal šťastně a unavené oči mu přes jeho vyčerpání na chvíli zazářily.
Říkám kolegovi vedle, „ty víš jak dopadl ten trial?“ „Bohužel jo, ten běh se jel zbytečně, nemělo to šanci na úspěch. Všechny dílce ze Slovenska byly mimo specifikaci, věděl to každý.“
„No ty vole,“ utrousím potichu.
Podniková kultura
V té továrně se tehdy rozšířil vtip. Když někdo odcházel domů před pátou odpoledne, zbytek kanceláře jednohlasně zvolal: „Bereš si půl dne dovolené?“
Na to byla jediná, obligátní odpověď: „Ne ne kolegové, omyl, jdu na oběd!“.
Klasická česká obrana černým humorem na nastavenou kulturu firmy, kde se cenilo být v práci dlouho.
Nenechte se mýlit, nemyslím tím, že by tam byl špatný tým nebo nějak nesnesitelná atmosféra. Naopak, málokde jsem zažil takhle dobré a přátelské klima, přitom takhle zaměřené na výkon a zároveň tvořící tolik kamarádských vztahů, trvajících dodnes.
Nicméně tehdy jsem taky viděl spoustu přepracovaných kolegů. Ti lidé byli rádi, když byli chváleni za dlouhé hodiny v práci, což je šílené. Byl tam mladý manažer, který zkolaboval z přepracovanosti, musela přijet rychlá. Jiný výrobní manažer byl specialista na „přepadovky“ nočních směn. Pravidelně si nastavil budíka a přijel na kontrolu. Na žebříčku hodnot bylo hodně vysoko, když lidé dávali firmě všechno, včetně svého soukromí a času, který mohli a měli věnovat dětem.
Svoboda volby priorit
Je tu ale něco, co mi vrtá hlavou. Dnes slyšíme na každém kroku o „work-life balance“. Je tohle ta správná odpověď na extrém, který jsem se snažil vykreslit?
Po pravdě – nemyslím. Já osobně začínám být na termín work-life balance malinko alergický. Možná, že ne až tak kvůli tomu slovnímu spojení samotnému, ale spíše kvůli jeho častému porozumění významu.
Mnoho lidí chápe work-life balance jako „v práci pracuju, doma žiju“. Ve firmě trávím tak akorát času (OK, půl hoďky až hoďku navíc ještě snesu), a doma vypínám mobil, PC, jsem odpojen.
To je podle mě taky špatně. Spíš než work-life balance podle mě vystihuje ten správný přístup něco jako „svoboda volby priorit„.
Co to je? Co tím myslím?
Pravidla, jak být v souladu se svobodou volby priorit, by se daly popsat takto:
- Nikdy nepracuj na úkor své rodiny, když mají děti besídku, tak tam prostě musíš být (pokud tedy nejsi ignorant a na dětech ti záleží).
- Když víš, že máš dost, přestaň pracovat. Víš, že v tomhle stavu nejsi efektivní, děláš chyby a potřebuješ odpočinek.
- Na druhou stranu, musíš perfektně rozumět tomu, co se má udělat, aby firma měla výsledky. Dělej to, plň deadliny a dodávej kvalitu.
- Priority si určuj sám, nečekej na šéfa, aby to udělal za tebe. To si můžeš dovolit, protože platí ad3)!
- A protože si priority určuješ sám, tak si můžeš svobodně rozhodnout jak ad1), tak i ad2)!
- Je úplně jedno, jestli pracuješ z kanceláře, z domu, brzy ráno, pozdě večer. Co se počítá jsou výsledky, ne hodiny v práci.
- Naštěstí dnes máme technologie – on line meetingy, chaty, video TC… Využívej je. Fyzická přítomnost často není podmínkou. Nezapomeň ale, že schůzka tváří v tvář je nenahraditelná.
Všimni si, že většina pravidel může fungovat pouze v tom případě, že dokážeš naplnit bod 3. To je základ všeho, bez porozumění potřeb firmy a toho jaký je tvůj příspěvek společnosti bude vše jen vysněný stav.
Přepracovanost? Děkuji nechci.
Work-life balance jako podle chronometru? To taky není pro mě.
Co funguje, je svoboda volby priorit! Jestli jsi šéfem, dej tuto svobodu svým lidem. Jestli jsi zaměstnanec, chtěj ji po svém vedoucím.
